Psychiatrická společnost
České lékařské společnosti J. E. Purkyně
Aktuality ze společnosti
Pro rok 2025 bylo vyhlášeno téma „Rizikové chování ve vztahu k duševním onemocněním“.
Termín přihlášení do 31.10.2025 včetně.
Další infomace na www.vondrackovanadace.cz
V posledních dnech média široce referovala o případu, kdy se člověk, který v důsledku akutního psychotického stavu zabil člověka a další tři napadl, včas nevrátil z vycházky zpět do psychiatrické léčebny. Ve spojitosti s tímto případů se objevila celá řada nepravd, předsudků a zavádějících tvrzení. Psychiatrická společnost ČLS JEP proto považuje za důležité poskytnout veřejnosti informace o tom, jaké ochranné mechanismy jsou uplatňovány, jak jsou vyhodnocována možná rizika a jaká skutečně jsou.
V některých stavech u některých duševních nemocí člověk ztrácí schopnost rozpoznat, co je reálné a co ne. Z tohoto důvodu právní systém v Evropě již od antických dob uznává, že člověk v takovém stavu není zodpovědný za své jednání. Je tedy soudem prohlášen za nepříčetného a může mu být uloženo podrobit se léčbě – proto mluvíme o “ochranném léčení”. Velká část těchto duševních stavů je přechodného charakteru, jakmile odezní, tak i člověk s duševní nemocí opět rozpoznává realitu a chová se adekvátně – mizí tedy rizika pro nebezpečné jednání. Psychiatrická léčba vede ke zvládnutí těchto stavů i k prevenci jejich návratu, a tedy je prevencí rizika návratu nebezpečného chování.
Ke zvládnutí těchto stavů (nejčastěji psychotických) může dojít i velmi rychle, v řádu týdnů, člověk získává náhled na realitu, ale i na své předchozí chování a je schopný do budoucna své chování dále ovládat. Vrací se do normálního psychického stavu.
Pokud by takový člověk nadále zůstal uvězněn nebo dlouhodobě hospitalizován, jsou tato opatření nehumánní a neefektivní: není co dále léčit ani napravovat “výchovným” systémem v rámci justice.
Nebezpečné jednání, jehož se daný muž dopustil, bylo důsledkem akutního psychotického stavu, v jehož důsledku nebyl příčetný. Tento akutní psychický stav díky léčbě odezněl a nebyl dále přítomen ani během dlouhodobého sledování a kontrol. V těchto případech přitom stav posuzuje multidisciplinární tým, který jej pravidelně ověřuje a jeho stanovisko je určující pro udělení vycházky. V těchto případech se medikace obvykle podává formou depotních injekcí, které v těle vytvoří hladinu léku dostatečnou minimálně pro měsíc fungování (či zabránění navrácení se příznaků nemoci), což je velmi bezpečné „časové okno“ pro krátkou časovou propustku.
Systém povolování vycházek má přesně dané mechanismy, kdy jsou bedlivě hodnocena možná rizika, ze začátku léčby pacient žádné vycházky nemá. V jejím postupu se pacient zapojuje do komplexní terapie a velmi pozvolna a kontrolovaně dochází k uvolňování režimu, pokud tomu zdravotní stav odpovídá. Jsou dány jasné mantinely zákonem o specifických zdravotních službách, který precizuje i to, jak má být pacient seznámen se svými právy a povinnostmi. Léčba z rehabilitačního pohledu směřuje k zabránění recidivy jednání, zaléčení osoby a postupnému bezpečnému návratu do společnosti. Samozřejmě v případech, kdy tyto osoby odmítají léčbu nebo narušují výkon ochranného léčení, musí převládnout restriktivní forma. V takovém případě může dát státní zastupitelství nebo zdravotnické zařízení soudu návrh na umístění nespolupracujícího pacienta do zařízení zabezpečovací detence.
Veřejnost má nejčastěji mylnou představu, a to i v souvislosti s aktuálním případem, že jde o “nebezpečné běsnící schizofreniky”. Často však jde o lidi, kteří prožívají osobní tragédie a po odeznění stavu, který nepříčetnost způsobil, žijí do konce života s tím, že v rámci svého těžkého duševního stavu někomu ublížili. Tito lidé jsou poté dlouhodobě bedlivě sledováni v režimu tzv. ambulantního ochranného léčení. V případě jakéhokoliv zhoršení jejich stavu je přikročeno k jejich hospitalizaci, aby byla zajištěna ochrana jejich blízkých a společnosti obecně.
Mechanismy ochrany společnosti se přitom kontinuálně vylepšují. Ministerstvo zdravotnictví realizuje projekt zaměřený na zvýšení kvality ochranného léčení. Nový systém má umožnit ještě lepší cílení léčby na základě rizik pacienta. Ministerstvo také plánuje rozšířit infrastrukturu, zlepšit financování poskytovatelů a posílit mezioborovou spolupráci s justicí, sociálními službami a dalšími resorty.
V Praze dne 21.10. 2025
Materiály ke změnám v systému ochranného léčení projednané na výboru PS dne 4.6.2025
Otázky dr. Holanové a odpovědi dr. Papežové k ústavnímu ochrannému léčení
Zpráva o použitelnosti evaluačních nástrojů OL 24.2.2025
Hodnocení rizika násilí závěrečná zpráva FMT
RA-nastroje-podkladový materiál 30.5.2025
Systém ochranného léčení - úvod 24.5.2025
V letošním roce si připomínáme čtyřicet let od chvíle, kdy vznikla transkraniální magnetické stimulace (TMS)- převratná technologie, která odstartovala celé odvětví neinvazivní stimulace mozku. Tato metoda, která dnes bezbolestně a bez nutnosti operace pomáhá léčit depresi a zkoumat mozek, má své kořeny ve skromné britské laboratoři, odkud se během několika let rozšířila do celého světa, včetně mnoha klinik a výzkumných center v České republice.
Za vznikem TMS stál inženýr Anthony Barker z univerzity v Sheffieldu. První prototyp magnetického stimulátoru vyvinul již během svého doktorského studia, původně určený pouze pro stimulaci periferních nervů. Přestože se stimulátor pro tento účel příliš neosvědčil, Barker magnetickou stimulaci nezavrhl a věnoval se jí dál z čiré zvědavosti.
Klíčový moment přišel v roce 1984 na konferenci v Londýně, kde se Barker dozvěděl o práci Patricka Mertona, který stimuloval mozek pomocí elektrického proudu. Anthony Barker si v tu chvíli uvědomil, že jeho magnetický stimulátor by šel použít stejným způsobem– ale bezbolestně, pohodlněji a bezpečněji.
Přesto postupoval obezřetně. Nechtěl provádět první experiment sám, a tak Mertonovi nejdřív napsal dopis a navrhl společný experiment. V únoru 1985 se pak Barker vydal vlakem z Sheffieldu do Londýna. Nikdo z ostatních cestujících netušil, že ve dvou velkých a těžkých kufrech veze přístroj, který změní budoucnost psychiatrie a neurověd.
Ve své laboratoři na Queen Square už na něj čekal Patrick Merton, který se zároveň stal i prvním pokusným subjektem. Magnetickou stimulací motorické kůry se podařilo spolehlivě vyvolat pohyb ruky – bez bolesti a s okamžitým efektem. Nadšení bylo obrovské. Merton ihned obvolal kolegy z Londýna a okolí a brzy se před jeho laboratoří tvořily fronty- každý si chtěl vyzkoušet ten zázračný přístroj sám na sobě.
Barker s publikací výsledků prvních experimentů zpočátku trochu váhal, ale po měsíci nakonec poslal krátký článek do časopisu The Lancet, kde popsal princip i potenciál magnetické stimulace mozku. Článek vyšel 11. května 1985 a odezva vědecké komunity byla okamžitá. Do Sheffieldu začaly přicházet stovky dopisů z celého světa. Během prvního roku Barkerova laboratoř vyrobila celkem šest nových stimulátorů a Barker věřil, že to bude stačit. Nemohl se víc mýlit.
Poptávka rostla tak rychle, že bylo jasné, že jde o začátek zcela nové éry. Barker se tehdy rozhodl, že svůj přístroj nebude patentovat. Ponechal ho volně k dispozici vědecké komunitě, aby mohl být dále zdokonalován a šířen. Toto rozhodnutí zásadně urychlilo rozvoj celého oboru neinvazivní stimulace mozku a umožnilo rychlé nasazení TMS jak ve výzkumu, tak později v klinické praxi.
A jak vlastně TMS funguje? Tato neinvazivní metoda využívá princip elektromagnetické indukce. Cívka umístěná nad hlavou vysílá rychlé magnetické pulzy, které v nervové tkáni vyvolávají elektrický proud. Následně pak může dojít přímo ke vzniku akčního potenciálu a k aktivaci neuronů. V klinické praxi se TMS nejčastěji používá k léčbě deprese. Terapie probíhá v sériích opakovaných sezení rozložených do několika týdnů. V posledních letech se ale objevují i zrychlené protokoly, které umožňují účinnou léčbu během několika málo dní.
Magnetická stimulace má však široký potenciál, a kromě deprese se využívá i u dalších diagnóz, jako je obsedantně-kompulzivní porucha, různé typy závislostí a experimentálně se zkoumá i u Alzheimerovy nebo Parkinsonovy choroby.
S rostoucím významem mozkové stimulace ve výzkumu i klinické praxi vznikla letos v Česku nová odborná iniciativa, která propojí specialisty z různých výzkumných center napříč republikou. Do nově vznikající Sekce pro stimulaci mozku, fungující pod Českou společností pro klinickou neurofyziologii, se už nyní zapojují odborníci z psychiatrie, neurologie, bioinženýrství i dalších oborů.
V roce 1985, kdy měla premiéru kultovní sci-fi Back to the Future, se z inženýrské zvědavosti zrodila i transkraniální magnetická stimulace, která nám nyní pomáhá porozumět mozku a léčit jeho poruchy. Založení Sekce pro stimulaci mozku je dalším krokem k tomu, aby se i česká věda a medicína vydaly směrem do budoucnosti.
Mgr. Luboš Brabenec, Ph.D.
