Aktuální zprávy

Zemřela velká dáma česko-slovenské psychoterapie - Darja Kocábová

          Když jsem se s Tebou, Darjo, jako začínající psycholog setkal  poprvé, bylo to v roce 1976 v tehdejší již bolševiky odepisované Sadské, zakusil jsem několik ohromujících pocitů, které pak přicházely při každém dalším shledání, a nebylo tomu nikdy jinak.

Tehdy jsi mne vyvedla z míry neskrývanou bezelstností, se kterou jsi mi předkládala svoje představy pomoci duševně nemocným lidem. Celou svou bytostí jsi s  nimi cítila a dávala to bez ostychu najevo. Já byl tehdy zarputilý psychoanalytik, a tak mne Tvůj přístup i názory zarazily. Osobní pocity a vztahy byly více méně považovány za problematické, dokonce neprofesionální a měly být pod hlavičkou protipřenosu podrobeny důkladnému a kritickému zkoumání. Síla a přesvědčivost Tvého vyprávění však souzněly s mými pochybnostmi, které jsem vůči nelidskému, suchému a objektivistickému postoji mnohých psychiatrů, psychologů a mnohých psychoterapeutů měl.  Podle Tvé představy by lékař, psycholog či psychoterapeut měl pro lidi v péči udělat vše, co potřebovali a v situaci psychické nouze vyžadovali. Čím těžší byla diagnóza, tím většího bylo třeba nasazení. Čím více lidé propadali svým psychotickým stavům, tím rostla nutnost jim věnovat čas, zájem, pozornost. Nerozhodovala pracovní doba, ani osobní zájmy. Deprivované potřeby bylo třeba nahradit poskytovanou péčí. Neschopnost komunikovat slovy vybízela k hledání jiných způsobů rozhovoru, kresbou, dotekem, hudbou, jakkoli, ale nějak určitě. Pokud ti lidé neměli domov, bylo jej pro ně třeba vytvořit. 

Bez výmluv a bez podmínek, jsi, Darjo, na sebe brala tento nejvlastnější úkol pečujícího, totiž samaritánství. Nenechala ses zmást ani zastavit tzv. profesionály, kteří se na Tebe zlobili, protože jim bylo zatěžko na sebe tento těžký, ale Tobě samozřejmý úkol převzít. Kladla jsi tak zcela mimoděk otázku, zdali snad nezanedbali mravní příkazy lásky k bližnímu. Zatímco my jsme zdraví, druhý trpí. Zatímco my žijeme v hojnosti, druhým se nedostává. Zdali jsme skutečně sestoupili k pacientům ze svých pozic a postavení daných povoláním, předpisy, institucemi a zdravotnickými organizacemi, nikoliv však lidskou situací. Sahala jsi nám všem do svědomí. Nikdy jsem nezažil, že bys podlehla a zradila toto základní poslání, a to i tehdy, když Tvůj postoj byl „interpretován“ jako „překračování hranic, nezvládnutý protipřenos, projektivní identifikace“ a podobné manipulativní a špatným svědomím nebo Bůh ví čím vším motivované „dobře míněné“ soudy, rady a doporučení.  Dojímala jsi mne a vzbuzovala ve mně úctu tím, kolik času a poctivé snahy jsi věnovala zkoumání oprávněnosti veškerých kritik.

V takových chvílích byl Tvým pomocníkem a rádcem Tvůj manžel Alfred, řečený Freda. Jeho názory jsi vždy vyslechla, ale nikoli jako vzorně poslušná manželka, ale rovnocenná a nezávislá žena. Přitom jste jeden k druhému chovali skutečnou úctu a respekt. A to i když jste se sebou nesouhlasili. Byli jste na sebe navzájem pyšní, hrdí a pevně spojení. A přitom na sobě nezávislí. Ostatně, tak to bylo ve vaší rodině vždy. A nebylo to leckdy vůbec snadné, protože o vaše uznání a lásku, se přirozeně ucházeli všichni, z počátku hlavně Vaše děti, Michal a Magdaléna.  

Druhé ohromení plynulo z Tvé neobyčejné míry soucitu. O soucitu a jeho nahrazování empatií jsem slyšel a četl spoustu definicí. U Tebe se projevoval prostě a rovnou tak, že jsi se vždy obrátila k trpícímu tváří a vykročila ku pomoci. Byly Ti na hony vzdálené velké a masivní pracovní stoly, okázalé ordinace a velké pracovny., Nesedávala jsi hluboce ponořená v křesle vševědoucí doktríny a Tvůj soucit nebyl „regresivní identifikací“ s pacienty, ani jsi jim nechtěla „konkurenčně nahrazovat jejich neschopné matky“. Za svými pacienty jsi přicházela Ty sama a nikoli doktrína nebo hned celý obor. Vycházela jsi k nim vstříc, jejich příchod přijímala s otevřeným srdcem a leckdy i náručí. Ze svého profesního místa, ze své pozice jsi šla tak dlouho a vytrvale, až ses s nimi setkala. Své pacienty jsi povzbuzovala a podporovala v hledání cest i možností sblížení. Přistupovala jsi k nim bez předběžných podmínek a složitě definovaných nároků, neurčovala pravidla, nediktovala správné způsoby komunikace, ale hledala jsi možnosti domluvy a pak teprve, spolu s nimi, budovala smysluplný léčebný řád.  Tím, že jsi hledala lidi, a ne diagnózy či modely, nacházela jsi právě to, co jiným zůstává utajeno nebo co přehlížejí a s čím se míjejí. Nalézala jsi lidská srdce a poklady v nich. Mohlo by se to nazvat „pozitivním přístupem“, ale bylo to něco jiného, nešlo totiž o ideologické či programové nastavení. Byl jsem spolu s druhými mnohokrát účasten Tvého putování ke konkrétním lidem, Vcházela jsi k nim z  dobré vůle, z lásky, z neskrývané ochoty a úsilí být užitečná. Tohle byl Tvůj základní postoj a ostatní z něj ve Tvé práci přirozeně vyplývalo. 

To mělo svoje důsledky. Lidé Tě vyhledávali „nestandardním způsobem“ a Ty jsi je přijímala vždy osobně a vždy jmenovitě. Tvoje zápasy o druhé byly dramatické a odkrývaly tragickou složku lidského údělu, která bývá duševními nemocemi vynesena na světlo. Jako jedinec je člověk vždy takřka až nakonec nemilosrdně a nesnesitelně sám. Tuto samotu, zoufalství, bezvýchodnost, strach a úzkost z ní plynoucí, lze unést tak, že v ní člověk nezůstane opuštěn a zapomenut. S nadějí, že do jeho samoty vstoupí druhá lidská bytost s vědomím nemohoucnosti trpícího a s ochotou s ním hledat cestu ven nebo s ním v jeho situaci aspoň na chvíli, třeba jen návštěvou, setrvat. Patřila jsi k těm lidem, kteří nesměle a vytrvale klepají na dveře, za nimiž vládne chladná a vlhká samota a psychotický chaos. Dobrovolně a odhodlaně jsi vstupovala dovnitř a dělala to, co Ti velelo srdce, rozum, svědomí, zkušenost a vzdělání. Snažila ses lidi z jejich samoty a vězení nemoci vysvobodit a vyvést do světa lidí. Znám však i ty situace, kdys nebyla vpuštěna či nebylo kudy vejít. Přesto jsi vytrvale čekávala za zdmi nemoci v naději, že se z ní nakonec člověku podaří vyjít. Když selhaly snahy a nešlo to jinak, alespoň ses, vždy s těžkým srdcem, s člověkem rozloučila. Ne napořád. Vytrvale ses vracívala na místa posledního setkání pro případ: „kdyby snad náhodou“… Nemám žádné svědectví, že bys někoho z Tobě svěřených lidí opustila.

Ani po odchodu z léčebny ses nepřestala zajímat o obor. Pozornost jsi věnovala novinkám v obci i novým názorům. Strašně rádi jsme se s Tebou vídali na „kolokviích“, kterých bylo přes čtyřicet. Pokud jen to šlo, diskutovala jsi, padni komu padni. Inspirativní a milé byly Tvoje diskuse s Fredou. Ten byl vždy dvorný a ušlechtilý protihráč., Ty zase družka v duelu, která nedávala mnoho pardonů. Jsou to pouhé dva roky, kdy jsi na rozpravu zavítala naposled. Tvoje absence je již nyní trvale nenahraditelná.

Zcela samostatnou kapitolu tvoří vaše manželství s Fredou. Bylo plné vášně, která cudně, a přitom holá pulzovala až kamsi za horizonty vašeho sepjetí. Svoji náklonost jste neskrývali, ale nechávali ji jako jemnou, živou, sotva patrnou zář, auru, jež vás spojovala a oběma prostupovala. Freda byl chlapsky pevný, krásný a oduševnělý člověk. Nezapomenu, jak jsi mu tehdy nad ránem balila tašku, kartáček na zuby, čistý ručník a malou svačinu. Čekal ho výslech v Bartolomějské. Byla to prostá, až nepatřičně střídmá a jímavě neokázalá chvíle, Opravdu krátce jste postáli a rozloučili se letmým dotekem. Vaše manželská oddanost nás, svědky té prchavé chvíle “dostala“.

Měla jsi velké, převeliké srdce. Nebyly to jen dvě komory a dvě předsíně, ale veliký dům plný vstupů, hal, vznešených sálů, pracoven a tajemných ústraní, balkonů a arkýřů. A ta zahrada! Ani si dost dobře nedokážu představit, kolik jsi svému příbytku, vašemu domovu a rodinné oáze věnovala času a úsilí. Vím zcela jistě, že jsi všechny své rodinné členy milovala stejně silně, stejně plnokrevně a stejně spravedlivě. Podporovala jsi jejich záměry, životní touhy i úsilí. Když se jim nedařilo, když bloudili nebo se někam zatoulali, čekávala jsi do noci s lucernou, aby našli cestu domů. Pro matku je vždy těžké rozdávat spravedlivě, a přitom poskytovat potřebné. Nejde to vždy dohromady, vlastně to po delší dobu nejde nikdy. Podporovala jsi ze všech sil ambice svých dětí a s těžkým srdcem unášela jejich vlastní klopýtání i šťastné a úspěšné jízdy životem. Vyvažovat tělem „jízdu“ Michala a Magdalény bylo jako spolujízda na bitevním voze antického spřežení. I když si možná někdo myslí, že jsi jednomu či druhému dávala více, je s velkou pravděpodobností na omylu.  Moc dobře jsme vídali, jak těžké bylo dávat svoji podporu jednomu, a přitom myslet a cítit se svým druhým dítětem. Milovala jsi všechny své děti, vnuky i pravnoučata. Životní druhý, družky a kamarády rodiny. Na nikoho jsi opravdu nezanevřela, ani na Ty, kteří tobě i Tvé rodině ublížili.  Milovala jsi celým srdcem sestru Věru, o kterou ses mnohdy chvěla a ona zase o Tebe. Stála vždy při Tvé rodině, věrně, tiše a s láskou, která jediná mohla upokojit její oddanou osamocenost. S mojí ženou Evou, Tvojí přítelkyní, kolegyní, jste vytvořily nádherný vztah, který vám vydržel až do konce a stále trvá. Stál jsem ve vašem stínu a blaženě vstřebával jeho paprsky.

Navzdory plynoucím létům a po celou dobu co jsem Tě, Darjo, znal, jsi měla mladou duši. Je to možná proto, že duše, která poslouchá srdce, naslouchá  druhým lidem a je věrná svému údělu, je vždycky mladá. Ostatně, duše nestárne, jen se někam vytrácí a někdy nás také opouští.

Děkuji Ti, Darjo, že jsi tady s námi po všechny ty dny a roky pobývala. Byla jsi žena velké životní síly, odhodlání a lásky. Děkuji Ti za sebe a nás všechny, kteří jsme Tě  měli rádi a milovali, chovali v úctě, a kterým jsi byla vzorem, nadějí i oporou. Není možné se s Tebou znovu opět nesetkat. Tak, Darjo, ahoj, a  na shledanou!

Jirka Růžička